Tvá kamarádka se mi nelíbí!
... prostě jí napiš, že nechceš, aby k nám chodila ...
“Milá Báro Nováková, i já musím neustále myslet na naše poslední setkání a tvůj dopis mě ujistil v tom, co jsem věděla, když jsem od vás odešla. Myslím, že v té chvíli mi bylo jasné, že už k vám nikdy nepůjdu. Takže obavy tvého manžela jsou a byly zcela zbytečné. Nevím, co se stalo se starou Bárou, která byla tak perfektní, ale vím, že v pátek jsem nemluvila s ní, ale s něký cizím, koho neznám a ani znát nechci. Bylo mi u vás velice nepříjemně. Výslech tvého manžela je přinejmenším neslušný a on nemá právo s nikým takhle jednat. Já zase nejsem povinná zpovídat se cizímu člověku.” … teď s dovolením vynechám pár osobních věcí … “V žádném případě tohle nemá co dělat s přátelstvím. Tam jde o to, jaký kdo je. A ty mě znáš přes 3 roky. Že by najednou? Tomu nevěřím. Něco se s tebou stalo a mě je tě upřímně líto...”
Tak tento dopis datovaný v roce 1998 jsem nedávno našla (ano, věděla jsem, že někde je…). Psala ho moje kamarádka, tenkrát bývalá kolegyně. Znala jsem i její rodinu, její děti a když se narodil můj první kousek, chtěla jsem, aby to věděl celý svět. No tak, ne celý svět, ale alespoň ti blízcí. Klára byla jezdím z nich (další byla Julie, ale o tom zas v jiném příběhu).
No prostě se narodil můj první kousek a já se chtěla chlubit( byl totiž krásný, úžasný, nejlepší ... no ženy, jako děťátko každé z nás). Pozvala jsem Kláru a chtěla jsem se také pochlubit. Přiznám se, že si úplně nepamatuji detaily z toho odpoledne, nicméně hořký pocit stále cítím. A ještě víc vnímám pocit studu, že jsem se nechala vmanipulovat do toho, abych Kláře napsala dopis, že si již nepřeji, aby k nám chodila. Je mi to úplně trapné přiznat, ale ano, ten dopis mi byl nadiktován a ano, já jsem ho napsala a poslala … hnusné, že?