Budu rodit
... to počká, ty počkáš ...
Holky, když dneska rodíme, tak kolem nás skáče celá rodina … no dobře, rodina úplně ne, ale alespoň manžel, co?
No jo, byl to už druhý kousek … byl začátek ledna … byla jsem nakupovat a už cestou z obchodu jsem si myslela, že domů nedojdu. No, došla … Narcisovi jsem doma sdělila, že je čas odjet do porodnice a jelikož vybranou porodnici máme hodinu cesty, je už skoro pozdě … prostě jsem mu řekla, že je nejvyšší čas. A víte co? Nic!
Nebo vlastně … “Báro, uvař mi čaj a zakroj mi vánočku” … no tak jo, s vypětím všech sil. Ani neměl blbý řeči na vánočku, i když vánočka nebyla taková, jakou jí dělala mamča narcismáti (často jsem o tomto receptu na bábovku slyšela, dokonce se mi o ní i zdálo, prý byla jedinečná, nejlepší … ), ale pochopte, kostka a půl másla na půl kila mouky, to asi nemá šanci vykynout, co?
Když Narcis dojedl vánočku a vypil čaj (pochopte, zprvu byl horký), tak jsme vyrazili … první kousek jsme ještě museli udat na hlídání, takže půlhodinová zajížďka mi taky moc nepřidala. No, skutečně jsem si myslela, že porodím v autě. Neporodila. Nicméně na vyšetření nebyl čas, na klystýr už vůbec ne, takže asi chápete …